Můj popis na BF s 8

Moc si toho o tom jak jsem přišel na svět nepamatuji, ale něco málo vím. Bylo to těžké přijmout a smíøit se s pravdou...vždycky sem mìl za to, že
SR-RM1X je můj otec, ovšem skutečnost je někde jinde: Mým skutečným otcem byl chudý farmář v jedné malé vesnièce poblíž Temného lesa. Jmenoval se Deniel Morrisson a byl předsedou spolku pro vyhubení upírů a prý byl dokonce i spolčen s vlkodlaky. )A vzhledem k tomu, že on organizoval tažení proti upírům, tak i upíři pořádali tažení proti lidem. Ovšem poslední bitva, byla neobyčejná. Upíři přišli a byli ve velké přesile, tu noc Nám nepomohli ani vlkodlaci, protože byli oslabeni z útoku na upíry předešlou noc. Tu noc Deniel připravil velkou léčku, když upíři přišli, vesnice byla prázdná a lidé zaútočili ze zálohy, upíří přesila již nebyla takovou výhodou. Deniel si vyčekoval tu správnou příležitost a SR-RM1Xpřepadl ve chvíli kdy to nejméněì čekal. Od čeho si myslíte že SR-RM1X má tu jizvu přes celou tvář? Ano. To Deniel...SR-RM1X ještě nikdy nebyl takto zraněn od člověka, a proto se rozhodl pro pomstu. Tu noc jsme prohráli a naše rasa byla téměř vyhlazena. Hrstka přeživších pod vedením SR-RM1X se schovávala a množila v nejtajnějším sídle Našeho klanu, o němž věděli jen členové klanu, nikdo jiný a už vůbec ne lidi. To také lidi velmi často pátrali odkud ti upíři sem chodí, a kde vlastně přebývají, ale nikdy se jim to nepovedlo zjistit a ani nepovede. Na to si dáváme velmi velký pozor, aby někdo nevypátral jak se do Hlavního sídla dostat.  Vesnici u Temného lesa nechali na pokoji až do doby, kdy mě bylo 7 let...
...Stalo se to 29.12.2009 kolem 13hodin 29minut, všemocný upírský kníže SR-RM1X vplížil se na naší farmu a zavraždil mé rodiče a 2 dospělé sourozence. Mě však zabít nedokázal, takové malé dítě. Věděl však, že zítra při definitivní likvidaci vesnice bych byl zavražděn tak jako tak. Rozhodl se tedy proto mi darovat život a mě jako jediného člena mojí rodiny kousnul a unesl mě do své skrýše. Věděl, proč to dělá.
Bylo o mě dobře postaráno, proto dnes bych si to již nepamatoval, kdybych nenarazil na tajné spisy v knihovně o mé minulosti a jistí členové mého klanu mi vysvětlili i podrobnosti. Nepamatuji si nic z toho, ale vzala mě  tato skutečnost. V tu chvíli jsem myslel, že mého nynějšího otce zavraždím stejně, jako on zavraždil mé rodiče. Jenže pak vypukla ukrutná válka a téměř denní bitvy s vlkodlaky, a ačkoli v tuto chvíli jsem nevěděl co to znamená, doslechl jsem se, že jsem vzácný a velmi důležitý jak pro upíry tak pro vlkodlaky, nevěděl jsem však o co jde a co to znamená. Nevěděl jsem, co se ve mně skrývá, nevěděl jsem, co ode mne všichni očekávají ani co ve mně vidí.

..?
...zkratka a dobře, žil jsem spokojený život, nic netuše, že existují odlišné rasy než je ta moje, nevěděl jsem, že jsem upír a že z pohledu lidí, kterými já byl zplozen, je to něco neobvyklého. Viděl jsem spousty lidí a jiných ras v knihách a historii, a na obrazech ze slavných bitev, ale nevěděl jsem, čím se od nás odlišují. Vypadají stejně, až možná na zuby. Ovšem to je taková drobnost, že jsem se tím ani nezabýval, že právě zuby by mohl být charakteristický znak toho, co nás od lidí vzhledově odlišuje nebo čím lidé se odlišují od Nás?  Bavilo mě  velmi sledovat lidi na obrázcích, bavilo mě učit se historii naší rasy, bavilo mě učit se o slavných bitvách, hlavně jsem se zajímal o jednu konkrétní bitvu a to tu, jak jsem se stal upírem. Přesto jsem o lidech věděl velmi málo, a to až do doby, kdy mě můj učitel MurderCZ vzal ven z Našeho upírského sídla a já poprvé spatřil svět mimo Klanové sídlo, v němž jsem do jistého věku vyrůstal. Byl jsem ohromen. Nic tak úžasného jsem neviděl. Zaujali mne právě ty ostatní účastnici nočního děni, lidi. Ptám se svého učitele, "to jsou taky upíři? Proč je nepozdravíš?" MurderCZ mi tehdy odpověděl a tu větu si pamatuji dodnes, protože tehdy mě velice vyděsila, dnes je to již samozřejmostí: "To je jeden z tvých zdrojů potravy, milý hochu" a usmál se. Pak mne učil jak správně člověka napadnout, aby příliš neřval a nepřilákal tak více lidí, kteří by mohli nakonec "ulovit" mne. Dále mne také učil jak správně zakousnout, jak správně bojovat a využívat nadpřirozenou sílu, kterou lidé nemají a ukazoval mi všechny schopnosti a dovednosti, které jsou pro upíry typické, jako např. skákání z velkých výšek, velmi velká odolnost a výdrž a nesmrtelnost téměř jakoukoli lidskou zbraní. Zabít člověka na jednu stranu mi nijak divné nepřišlo, pač odmala jsem pil krev, ale napadnout někoho a vzít mu tak život abych mohl žít já; na druhou stranu občas se mi objevily matné vzpomínky na moje první roky, že jsem jedl něco jiného a neživil se jenom krví..."normální lidské jídlo". Časem mi to nedalo a musel jsem se o tom mému učiteli zmínit.Dostalo se mi odpovědi: "Normalní jídlo by tě nyní zabilo, nezkoušej to a co se týče vzít někomu život, o tom nebudeš ani za chvíli přemýšlet a také do tebe všichni vkládají naděje, jednoho dne budeš největším a nejobávanějším upírem všech dob věku 3! Proč to ti nyní neřeknu, ale jednou na to přijdeš a právě proto se tak stane." Nevěřil jsem tomu, proč zrovna já? A jak já bych mohl být nejlepší a nejobávanější, když ani nejsem čistokrevného původu? Ale toto jsem bral jako fakt a nebadal dále nad tím...

Jednoho dne, když jsem se procházel po Našem sídle a tak nějak jsem se potuloval jsem narazil na velmi krásnou upírku. Byla opravdu okouzlující a já na první pohled jsem se do ní zamiloval. Pokoušel sem se jí sbalit, ale jak jsem zjistil, tak já jí jsem lhostejný, a jak mi řekl Můj učitel MurderCZ " o ni se ani nepokoušej a zapomeň na ni, je to jedna z vévodkyň naší rasy a nejvýše postavená v našem klanu. Mistryně našeho klanu. Ano, je mladá a krásná, to ano, ale nevěřím tomu, že ji někdy získáš. Aspoň ne teď, jestli vůbec někdy!" Tehdy jsem tak úplně nepochopil jak MurderCZ myslel, ,že ji rozhodně nezískám teď, jestli vůbec někdy´.

Nicméně jak učitel řekl, pokusil jsem se na ni zapomenout, ačkoli to bylo těžké. Čím víc jsem se snažil na ni zapomenout, tím víc jsem ji potkával, a proto  zapomenout, bylo o to těžší. Hezky se na mne usmívala pokaždé když jsme se míjeli, ale také jsem zjistil,  že má velmi silné kouzlo osobnosti, řekl bych až magické. Dělalo mi totiž dobře být v její přítomnosti, vždy mě zalilo teplo a vášeň, blaho, ale nebyl jsem schopen ze sebe vypravit byť slovo a oslovit ji. Po čase jsem to vzdal a našel zálibu v jiné upírce. SeniRItaAniette. Zdaleka nebyla tak krásná jako jistá Mistryně, ale přesto jsem SenoRItaAniette miloval a byl s ní dlouhou dobu. Nadešel však čas, kdy mi učitel řekl: "Tak chlapče, nyní již umíš vše a já tě již nemám co naučit. Jsou však jiní učitelé a s nejedním z nich ses již setkal, hledej a jistě najdeš toho správného učitele. Dám ti jednu radu, nedovol, aby tě ovládly city, teď jdi." Bylo to pro mne o to těžší, že jsem se zrovna v této době rozešel  se SenoRItaAniette .

Přemýšlel jsem nad tou radou co mi učitel MurderCZ dal a ať sem se snažil sebevíc, nemohl jsem přijít na to, co tou radou myslel...nedovol aby tě ovládly city...Toulal jsem se však ještě více, objevil spoustu míst a tajných zákoutí, a mohl jsem již kdykoli jít ven sám, a to jsem také dělal. Trávil jsem velmi mnoho času venku, v klanovém sídle jsem byl převážně jen přes den. Přemýšlel jsem koho oslovit jako mého nového učitele, kdo by mohl vědět více než MurderCZ, nikdo mě nenapadal.

Až jednoho dne se to stalo. Procházím se  velmi daleko od našeho klanového sídla a mám již strašný hlad a nikde ani človíček. Jsem již téměř na prahu svých sil a vrátit se domů to je nyní nemyslitelné, to bych nezvládl tu cestu. Zahnu do temné uličky k popelnicím, doufaje, že tam budou nějací  lidé okolo. Lidi jsem nenašel, ale při důkladnějším prohledání za jednou popelnicí jsem objevil velkou díru, která někamsi vedla. Vedla nejspíše dovnitř baráku a právě tam by mohli být lidé, hlad mě položil na čtyři a už už že tam vlezu, když v tom mě něco chytilo a zvedlo. Otočil jsem se, a nic jsem neviděl, pouze postavu celou  v černém a obličej měla zahalen kápí tak, že nebylo vidět vůbec nic. Vyzařovalo však z té osoby něco zvláštního. Nějaké kouzlo a připadalo mi tak známé. Takový svazující pocit, kdy se rozplýváte blahem, dobrým pocitem a teplem, ale nejste schopni říci ani slovo. Sundala si kápi a vše mi najednou došlo ale zároveň ještě více spoutalo. Byla to ona. Ta jež jsem se kdysi do ní tak zakoukal a můj učitel mi o ní řekl, že je to vévodkyně, Mistryně jednoho z klanů naší rasy a že u ní nemám šanci aspoň ne v té době. Nyní stála přede mnou. Nevěděl jsem co říci, ostatně jsem nemohl říci nic. Oslovila mne však ona. "Zdravím tě SilviSalevo! Čekala jsem na tuto chvíli. Čekala jsem, kdy sem přijdeš. Objevil jsi jeden z hlavních východů z vlkodlačí skrýše. Kdybych tě nezatáhla zpět už jsi mrtev. Nyní pojď musíme odtud zmizet, protože co nevidět se jich tu objeví spousta." "Koho?" "lkodlaků. Nevyptávej se na nic a pojď HNED!" Nebyl jsem schopen pohybu, ale když mne vzala za ruku, pocítil jsem najednou jakousi novou energii a rozhodně vykročil vedle ní. Jak se vlastně jmenuje? Chtěl jsem se zrovna zeptat, když mně najednou něco silně zatáhlo nahoru, a to jsme ušli sotva pár kroků, a sleduji jak zem pode mnou mizí. Letěli jsme nahoru a přistáli na střeše nebližšího domu. "To bylo o fous", řekla dívka. "Tady tím střešním oknem vlez dovnitř, je otevřené, a posilni se, jsou tam dva starší lidé, nejsou žádná hrozba. Já musím ještě něco jiného zařídit a přesně za 10minut se sejdeme tady."  Kývnul jsem na souhlas ale to už byla dívka na  třetí střeše. To je ladnost pohybu, krása se na ni dívat. Ta musí být moje, a pomalu ale jistě mi docházelo, že jí jsem zavázán, protože mi právě zachránila život, kdybych do té díry vlezl, tak opravdu bych byl mrtvý. Chvíli mi trvalo než jsem se myšlenkami vrátil do reality a udělal to, co jsem měl, potrava.  Pomalu a jistě jsem vykročil k střešnímu oknu.  Bylo pootevřené . Pomalu jsem ho otevřel více a  opatrně vlezl dovnitř.  Ocitl jsem se uprostřed velkého pokoje, kde byla  pouze velká skříň  po mé pravici a  masivní polička přes celou šíři zdi na stěně protější. Po levé stěně byla manželská postel, na níž třímali dva lidé. Muž a žena.  Věděl jsem, co musím udělat, ale vůbec se mi nechtělo. Připlížil jsem se k posteli a jemně poodtáhl přikrývku, pod kterou byla žena  skoro i s hlavou zachumlána.  Poodhrnul jsem trochu její vlasy z  jejího krku, abych měl prostor na zakousnutí. Uvědomil jsem si, že čím víc budu otálet, tím složitější to bude a tím míň se mi bude chtít  udělat to. Sklonil jsem tedy hlavu a přiložil rty k jejímu krku. Otevřel pusu a v tom se kolem něco mihlo,  od někud vystříkla krev, mne někdo odtáhl kousek stranou a zase přitáhl zpět , ústy přímo nad tryskající krev.  "Pij!" řekl jemný a sladký hlas. Věděl jsem již komu patří, ale neznal jsem pořád její jméno. "Nechtěla jsem zakročit, ale již se začánali probouzet a každou chvíli se již probudí venku Slunce, proto musíme spěchat." Ano, musíme, pomyslil jsem si.  A převalil jsem se na muže, abych vysál i jeho. Po třech minutách jsem byl hotov a Dívka mne chytla za ruku a vytáhla ven. Bylo to příjemné, držet ji za ruku,  cítil jsem  neustále její charisma, její půvab, přirozenou autoritu, věděl jsem, že ji chci, ale na druhou stranu  mi něco říkalo, že moje být nemůže. Dolétli jsme spolu zpět do našeho sídla právě včas. Přiltět o vteřinku déle, tak už se setkáme s prvními paprsky Slunce.  Doma než jsme se rozloučili, ještě mi řekla několik slov: "Jistě víš, kdo jsem, a vím co ke mně citíš, ale jak ti řekl tvůj bývalý učitel, pokud dokážeš ovládnout své city, stanu se tvým novým učitelem a Mistrem. Přemýšlej o tom, zanedlouho se uvidíme a ať jsi rozhodnutý a připravený." Věděl jsem rozhodnutí hned. Líbilo se mi jak létá, o tom se mi MurderCZ nikdy nezmínil, líbilo se mi jak tiše a obratně se dokáže pohybovat a na holku byla velmi velmi silná. Chci od ní trénovat. ...

A tak jsem poznal  a seznámil se s koussmik. Jak jsem poznal později, to, co se o ní povídalo byla skutečně pravda. I přes svůj věk byla velmi schopná a vedla jeden z nejsilnějších klanů naší rasy. Učila mě spoustu věcí, co můj bývalý učitel mě nikdy neučil, a právě o to víc mne treninky s koussmik bavily. Sdělila mi také podstatu boje, chaolinské tajemství síly, obrany, obratnosti, šikovnosti, a pochopil jsem, že právě proto je tak dobrá v boji a nejen to. Začal jsem pilně studovat tyto techniky a zajímal se o ně velmi do hloubky. Sílil jsem a sílil, až přišla moje první větší bitva proti vlkodlakům. Vlkodlaci padali jeden za druhým pod mými rukami až na toho posledního, který mě už skoro zabil, Krvelacka však zakročila včas. Krvelacka je jeden z nejsilnějších co úrovně magie se týče, členů našeho klanu, jak jsem se později dozvěděl. Začal jsem se zajímat i o magii. Podstatou jsou jakési rudé, Ďábelské kameny. Osvojil jsem si tuto schopnost,ovládat tyto zázračné Ďábelské Kameny a časem jsem přišel na to, že  již tu schopnost ovládám instinktivně, pouhým pomyšlením  a kameny již ani nepotřebuji. Pomalu ale jistě jsem si začínal uvědomovat, jak  se naplňuje památná věta, kterou tehdy vyřkl Mistr  MurderCZ a jak ji myslel:  Budu trénován těmi nejlepšími a proto budu nejlepší.

Lidi jsem napadat přestal téměř úplně, stačilo mi jen jednou začas, raději jsem se živil krví v našem sídle a lidmi padlými v bitvě, které zabil někdo jiný. Hnusilo se mi to vždycky a hnusí dodnes zabít nevinného člověka. Je to jakýsi můj komplex z dětství.

Můj život jde dál, stárnu pomaleji než lidé, ale ačkoli se s nimi nestýkám, nepřijde mi to vůbec a nepřijde mi to ani divné.  Moje rasa stárne stejně pomalu. Čas utíká a utíká pořád dál a dál, až jsem dospěl a začala se naplňovat hlavní myšlenka, která mi byla kladena na srdce v mládí. Uvědomil jsem si také přísloví, pravící: Přijde čas, kdy  učeň se stane sám Mistrem a bude učit svého Mistra. Ano. Zkušeností jsem postupem času a za velmi, velmi krátkou dobu nazbírál velmi mnoho. Ne zkušeností, se kterými jedinci roste jeho charisma ale když se má někomu postavit, pořád je looser. Myslím tím jiné zkušenosti. Moudrost, schopnosti jak v sobě objevit zkrytou sílu, kterou nikdo nikdy nepředpokládal, zkušenosti v magii a technické zdatnosti a umění boje, obrany, znalosti ve velmi velké výdrži, a na základě toho se ve mně probudilo i nutkání stát se Mistrem. Ne ovšem Mistrem svého Mistra, ale vytrénovat si svého vlastního žáka, vlastního učně. Úplně od začátku, najít si ještě mladé nic netušící lidské mládě. Tak jak to udělal "můj otec"  SR-RM1X. Začal jsem tedy pátrat při nočních toulkách po vhodném dítěti, lidském potomkovi. Nelze si vzít jentak nějaké lidské dítě, musí mít předpokaldy a ty já jsem věděl jak je vycejtím, jak je vytuším a jak je zjistím.  Měl sem je já sám, Byly ve mně, proto jsem věděl jak je najít, najít někoho, kdo bude vnitřně jako já a smíří se se svým osudem a údělem a půjde za svým cílem odhodlaně a pevně a potlačí v sobě touhu po pomstě a bude zcela otevřen a odevzdán svému  "novému otci", svému novému MIstrovi a učiteli. Chodil jsem noc co noc od domu k domu, lezl střešním oknem, tak jak mě to naučila Krvelacka, vlopupal se do lidských obydlí a hledal lidské dítě, které by odpovídalo a plně vyhovovalo mým předpokladům.

Celé dva měsíce noc co noc trvalo moje hledání, bezvýsledně. Začínal jsem být již nesvůj a zklamán, že svého cíle stát se Mistrem a vytrénovat si svého vlastního jedince, a dovést ho na vrchol dokonalosti a vytvořit tedy tak novou a ještě lepší naději než jsem pro naši rasu já sám. Nechával jsem si to pro sebe, kam se každou noc toulám, ačkoli všichni se o to zajímali, ale nikomu jsem to neřekl. Ani Mé Mistryni koussmik, ale ta za mnou po těchto dvouch neúspěšných měsících hledání přišla sama se slovy: "Vím co tě trápí". Nechápal jsem, o čem to mluví, pokračovala: "Přemýšlej, jak svého cíle dosáhnout. Je ještě jedno místo, které jsi nezkusil. Mne kdysi trápilo to samé, a tomuto místu jsem se také vyhýbala, ale časem jsem získala dostatek odvahy a zkusila jsem to. Úspěšně. Věř mi." Chvíli mi trvalo než mi došlo, co znamenalo všechno co mi právě řekla, pochopil jsem, že mluvila o mně, mluvila o tom, že byla na tom stejně jako já a pak našla mne, a to místo, kterému se vyhýbám, byla určitě moje rodné vesnice lidí.  Pravda. Toto místo mě ani nenapadlo, ale proč to nezkusit? Věděla snad koussmikněco, co já ne? Vždyť ale tato vesnice byla srovnána se zemí a kompletně vyhlazena. Bylo to celé nějaké divné, ale neodporoval jsem, nic jsem neodpověděl, pouze se koussmik dlouze zadíval do jejích krásných modrých očí, usmál se na ni, otočil se a odešel. Bylo na čase vyrazit, dnes s jasným cílem a novou nadějí. Nejen nadějí na úspěch, ale i vnitřní nadějí, nadějí v hloubi srdce, v hlooubi mého nitra, že dnešní noc bude konečně úspěšná. Po slovech kossmik jsem o tom byl přesvědčen a mé přesvědčení sílilo víc a víc co jsem se blížil k vesnici Irithin. Nebo alespoň na místo, kde kdysi stála. Pamatoval jsem si to místo velmi utržkovitě, ale díky instinktu a pár obrázků, které mi koussmik poslala pomocí telepatické myšlenky, věděl jsem, že na okraji lesa jsem na místě. Žádná vesnice však tu nebyla. Jen pár lidských obydlí a to velmi provizorných. Spíše to vypadalo na nějaké cestovatele, kočovné národy, měli sebou psy, kteří hlídali jejich obydlí venku, těch jsem si naštěstí všiml na první pohled.  Bylo mi jasné, že psy musím nějak odlákat, protože jinak se přes ně nedostanu. Byli sice dostatečně daleko od okna, které jsem si vyhlídl, z něhož šel nejsilnější instinkt, že je to to správné okno, ale právě u přístřešku, jemuž okno patřilo, jich bylo nejvíce. 

Odskočil jsem kousek stranou a dal si záležet na tom, aby zvuk dopadu byl dostatečně hlasítý pro psy ale ne tolik, aby dokázal zbudit lidi. Psi okamžitě vystartovali, začali čmuchat a pátrat po zloději, neštěkali. Mezitím jsem se ovšem vyhoupl na strom a shodil velikou větev o kus dál od obydlí. Psi běželi tím směrem, jak jsem předpokládal a přesně potřeboval. Nastala moje chvíle. Seskočím lehce ze stromu, dvěmi dllohými kroky jsem u okna a velice potichu ale obratně se vkradu dovnitř. Byl jsem už z dosahu psů. Byli to velcí psi, ale přesto psi, nikoli vlkodlaci.

Nacházel jsem se v poměrně rozlehlém pokoji, který byl velice stroze vybaven, což potvrzovalo moji doměnku o kočovnících. Jedinný kus nábytku byl uprostřed místnosti a to postel, na níž spočívajíc malá ale krásná holčička. V pokoji to krásně vonělo nepopsatelnou vůní, ale přirovnal bych to k něčemu mezi vůní čerstvě upražených mandlí a čerstvého svěžího vzduchu nočního lesa. Bylo v tom cítit ještě něco, ale to už popsat nedokáži.  Upřel jsem svůj pohled na holčičku spočívajíc na posteli...až zítra její rodiče zjistí, že zmizela, že nespinká ve své postýlce...trznila mě tato představa, ale zabíjet lidi jsem nechtěl a udělat jsem to musel. Hočička měla blonďaté vlásky a mohla dosahovat 7mi len lidského věku. Opatrně jsem ji zvedl, vzal do náručí, přykryl pláštěm a prolezl skrz okno ven. Psi si mně nevšímali, nevěděl jsem proč, ale bylo to dobře. Všechny okolnosti hrály na mojí stranu. Holčička sem neprobudila. Začal jsem utíkat, běžet, abych byl co nejrychleji v bezpečí našeho sídla, klanového doupěte.  Když jsem dorazil a usadil se ve své místnosti a holčičku položil na stůl, věděl jsem co musím udělat ale něco přirozeného, co z ní vyzařovalo mi to nechtělo dovolit.  Věděl sem však, že musím a čím dřív, tím líp, rychle, než se probudí. Měl jsem to udělat na místě, v jejím obydlí...

Pomalu ale jistě jsem se nad ní začal sklánět. Trvalo to dlouho, ale když jsem se zakousl do jejího malého, jemného a něžného krčku, lehce povzdechla a já ucítil duševní teplo a jakousi vnitřní energii, kterí začale mezi mnou a jí proudit. Jakési vznikající pouto. Když jsem se odtáhl spinkala dál. ANo. Tak jsem to chtěl, a nechal ji, aby spinkala, aby se probudila až ráno, až bude po všem. Věděl jsem, že to bude jiné než se mnou, ale také sem věděl co dělám.

Úkol splněn a cíl dosažen. Splnil jsem si svůj sen. Stvořil si svého nového žáka a učně. ...Grackus .

Když Grackus se za pár hodin probudila, stál jsem nad ní. Pomalu otevírala své malá očka a když se poootevřela trochu více, spatřil jsem v nich rudé zabarvení, známku upírismu. Věděl jsem, že je tam kde má být, otázkou však zůstávalo to, co si bude pamatovat o svých rodičích a předchozím životě. V okamžiku si začala uvědomovat, že není doma, začala si uvědomovat svoje okolí, temnotu, nové prostředí. Pak upřela svůj pohled na mne a usmála se a vztáhla ke mě své ručičky. Zklonil jsem se nad ní vzal ji do náruče a vroucně ji obímal, miloval jsem ji jako svoji dceru, ikdyž já narozdíl od ní vím co předcházelo, ale i tak. Očividně si mne okamžitě oblíbia, protože nic nenamítala, na nic se nezeptala (otázky typu, kde jsem? Jaktože nejsem doma? Co se stalo? Proč je tu tak temno?), zeptala se pouze: "Jak se jmenuješ?" Ačkoli to je asi nejpravděpodobnější otázka, na kterou se mohla zeptat, zaskočila mne a s odpovědí jsem chvíli čekal a promýšlel si ji. Ne z toho důvodu, že bych jí nechtěl sdělit své jméno, ale rozmýšlel jsem si ostatní věci, které jí řeknu, které ne, a jak to vše zformuluji. "Mílá Grackus. Jsem SS-SilviSaleva; více ti říkat nemusím, víš kdo a co jsem a co jsi i ty." " ...upír..." zašeptala tiše a jemně. "Ano správně. Váhal jsem, ale nakonec jsem se rozhodl, že ano. Řeknu jí jak jsem jí zachránil život: "Jsi mladá a tkví v tobě jakési vnitřní kouzlo a energie, která ti v budoucnu dopomůže k nejednomu úspěchu, ale k úspěchu jednomu velkému. Skrývá se v tobě touha a dychtivost po pomstě lidem a vlkodlakům. Včera v noci, když náhodou jsem se potuloval okolo vesnice, ve které jsi bydlela, spatřil jsem nedaleko větší skupinku vlkodlaků a lidí. Usadím se ve stínu a dostatečně daleko a proti větru, aby mne nemohli zvětřit, ale přesto blízko natolik, abych rozmněl každýmu jejich slovu. Nevěděl jsem, koho mají na mysli, ale domlouvali se na přepadení vesnice a zavraždění především dvou starších lidí, kteří mají malou dceru. "Toto děvčátko je pro nás zkrytou hrozbou, musíme usmrtit hlavně ji. Skrývá se v ní totiž..."hlas náhle utichl. Patřil vlkodlakovi, to jsem poznal. Nevěděl jsem o koho jde, ale tvou přítomnost jsem cítil. Věděl jsem o kom mluví a co tím myslí. Proto mně teď velmi bedlivě a pozorně poslouchej: Ten vlkodlak měl pravdu. Jsi právě pro ně a pro lidi s nimiž jsou spolčeni hrozbou. Je v tobě něco zkrytého. A to je právě ta touhla adychtivost po pomstě, jak jsem říkal na začátku. Jakmile jsem doposlechl tento hovor, vykradl jsem se z houští, kde jsem se schovával a šel pro Tebe. Věděl jsem, že tě musím zachránit, protože zanedlouho by byli mrtví tví rodiče a ty také. To jsem nemohl dopustit, proto jsem tě vzal a zachránil ti tak život,  a nejen to. Budeš žít mnohem déle, než člověk, dal jsem ti dar života, zatímco jiní ti jej chtěli sebrat. Utíkal jsem s tebou pryč, velice rychle, měl jsem na mále, málem mne chytli vlkodlaci, ale utekl jsem s tebou v náručí. Zde jsme byli v bezpečí. A nyní ti řeknu ještě jednu památnou větu: Jsi naděje naší rasy; budeš nejlepší, neboť budeš trrénována těmi nejlepšími." Grackus se roztáhl úsměv a já také svůj usměv ještě rozšířil. Takto jsem předal poselství,  a proroctví, které mi řekl Můj Mistr MurderCZ. Nezbavuji se ho, nezbavuji se daru, jež mi byl dán, ale již mám tolik zkušeností, že mohu být učitelem; "a věřím, že stejně tak jako já jsem předčil očekávání mého Mistra, nezklameš a také mne překvapíš svými schopnostmi a budeš jednou lepší než já Grackus."

Postavil jsem malou Grackus na zem a hned začala pobíhat a zkoumat okolí. V tom okamžiku však někdo zaťukal na dveře mého pokoje. Dveře se otevřely a v nich stála Moje Mistryně, koussmik.Kývnu na pozdrav, koussmik však mi pozdrav neoplatí a misto toho mi gestem naznačí ať ji následuju se slovy "potřebuji si s tebou promluvit!" Ladně jsem vykročil za ní, nechaje Grackus ať si pobíhá a skotačí. 

Koussmik mne zavedla do velmi strohé místnosti, kde bylo pouze pár židlí a malý stůl. I tak tato místnost byla velmi veliká a to, že v ní nebyl žádný nábytek, ji opticky ještě zvětšovalo. Znal jsem tuto místnost, několikrát jsem v ní již byl. Hlavní jednací sál pro drobné věci a soukromé záležitosti. V tom ve mě zamrazilo, co mi koussmik chce. Začala sama téměř hned co jsme se usadili naproti sobě, že jsme se skoro dotýkali koleny. "Drahý SilviSalevo. Poradila jsem ti, jak dosáhnout svého cíle a získat si svého učně, ale v jedné věci jsi mne zklamal. Což nevíš, jak to SR-RM1X udělal s tebou?" Lehce kývnu na souhlas a téměř neslyšně řeknu "Ano", a nechám ji mluvit dál, "Dal ti dar věčného života a nechal tě v domě kde jsi bydlel, protože věděl, že Ty začneš jeho a celkově náš klan vyhledávat, ale Ty jsi Grackus sprostě ukradl a celou cestu až do našeho hlavního klanového sídla jsi ji nesl jako člověka a kousl ji až ve svím pokoji Co bys dělal, kdyby ti při cestě utekla? Uvědomuješ si, jaké to může mít následky?", "Ano Mistře, ale po celou dobu spala a když se probudila, nic kromě záblesků si nepamatuje." "Dobře, je to však problém. Nikdy nevíš co se stane. Pohádku jak jsi ji zachránil, to sis vymyslel pěknou, ale v mém klanu ji nestrpím! Možná časem, až se ukáže její skutečné ego a uvidím, že je hodna být členem našeho klanu." Věděl jsem, že jakýkoli odpor koussmikově slovům nemá smysl, proto se svěšenou hlavou jsem odpověděl již druhé a jedinné mé slovo v tomto rozhovoru, spíše koussmikově monologu, "ano". "Fajn. Toť vše a nebuď z toho zarmoucen Silvi, víš, že to dělám pro Tvoje i Její dobro. Pokud bude vyrůstat a trénovat mimo naše hlavní klanové sídlo, bude to lepší. Ty můžeš kdykoli ji navštívit, dávám ti v tomto volnost, být i členem jiného klanu kvůli ní, jsi pod přísahou věrnosti mě, tak vím, že nezklameš. Teď jdi a do zítra ať je pryč." Věděl jsem, proč to koussmik dělá, měla pravdu. Akorád by byla všem na obtíž a zbytečně by při nějaké bitvě mohla přijít k úrazu. Začal jsem přemýšlet, kam bych Grackus ukryl, aby byla šťastná a já za ní kdykoli mohl přijít, a zároveň aby byla v bezpečí, bylo o ni dobře postaráno, vyrůstala také se zkušenými a statečnými, moudrými upíry a především s takovými, ke kterým já mám důvěru.

Přemýšlel jsem dlouho. Pak mne napadl jeden upír, který by se o ni mohl postarat. Bývalý člen našeho klanu, který se sám rozhodl a s koussmik na tom domluvil. Založil si svůj vlastní klan, sloužící třeba i jako přípravka do našho klanu. Bylo to jasné. Pošlu Grackus k Pitt.Bull ovi.

Pitt.Bulla jsem zkontaktoval a domluvil se s ním za jakých podmínek mu Grackus svěřím do péče a jak chci aby byla trénována. Dohodli jsme se, že, u něho v klanu bude mít domov a on jí bude pouze něco jako chůvou, ale Mistrem jí budu já. Grackus se v Pitt.Bullově sídle usadila, a až na pár drobností se jí tam velice líbí. Navštěvoval jsem ji každý den, a každý den se věnovali treningu a učení se základních věcí; techniky a praktiky boje, vyprávěl jsem jí různé příběhy a báje, povídky a historky, učil, jak trénovat s různou výbavou, jak užívat lektvary, atd., prostě vše co jsem chtěl aby uměla, věděla a znala. Grackus již od brzkého věku byla velmi učenlivá a hlavně chtívá poznání a zasvěcení se do umění či vědění všeho, co souviselo s ní a s její budoucností a budoucností naší rasy. Proto jsem neotálel a velmi brzy ji zasvětil do umění magie, kterou mne nikdo nechtěl učit až do věku kdy budu dospělý. Respektive mne ji ani nikdo sám od sebe neučil, náhle jsem na ni narazil a pak mne do ní zasvětila Krvelacka. U Grackus jsem věděl, že není důvod otálet a odkládat učbu magie. Viděl jsem v ní mimořádné schopnosti a byla schopna pojmout mnohem víc informací než nejlepší z nejlepších lidských studentů vzhledem ke svému věku. V magii našla stejnětak jako já zalíbení. Já věděl, že jí to takto svědčí a jedině pomáhá v treningu. Pitt.Bull se ukázal jako dobrá chůva, ale nedokázal potlačit svoje choutky zasahovat do tréninku v mojí nepřítomnosti. Začal Grackus  poučovat o tom, jak by měl její trenink vypadat, což jeho výklad absolutně vyvracel moje postupy a moje názory. Pak jí také dále pořídil brnění, které podle mne pro Grackus nebylo vyhovující a nechtěl jsem nikdy, aby toto brnění mněla.  Když jsem to zjistil, nevěřil jsem tomu, ale musel jsem si to s Pitt.Bull em ujasnit. Trocha jsme se pohádali, ale vše si ujasnili a kord když mi později Grackus řekla sama od sebe, že s tou výbavou od Pitt.Bulla jí de trénovat a bojovat mnohem lépe. Přistoupil jsem tedy na kompromis a tuto výbavu Pitt.Bullovil schválil, ale nic dalšího!!! Další výbavu, si Grackus již musí koupit sama a bude vybrána a schválena mnou.

Byla to dlouhá a úmorná léta treningu s Grackus, ale dělal jsem to s pečlivostí, láskou, radostí a věděním, že se mi tyto snahy a práce v budoucnu vrátí a mnohonásobně ukáže, že dlouhá práce a moje treninky vyplatily. 

Nyní Grackus již trénuje sama, pořád pod křídlem klanu Pitt.Bulla, a jen občas zajde ke mně pro radu, já ji nenavštěvuji také již tak často, protože zná vše, co jsem ji chtěl a mohl naučit. Grackus zná vše co jsem se já dozvěděl od mých třech učitelů:MurderCZ, koussmik, Krvelacky.Předpokládám, že ani Grackus, nezůstane pozadu, a až dospěje a přijde ten správný čas, i ona předá poselství a zkušenosti někomu dále a najde si svého vlastního učně.

Ve volných chvílích a v dobách, kdy jsem byl ještě mladý, hrával jsem si venku i s lidskými dětmi po večerech nedaleko našeho klanu, a pamatuji si na jednu strašlivou událost. Za několik měsíců, co jsme si hrávali, se mi už jako malému klukovi líbila jedna dívka, byla o něco málo mladší, ale krásná blondýnka. Mně v té době mohlo být asi 9 let a jí o dva roky méně. Že nemohu být venku za dne, že světlo by mne zabilo, to bylo samozřejmostí, proto mi ani nepřišlo divné, že je venku i ona, nepociťoval jsem nějaký rozdíl mezi mnou a jí. Měl jsem za to, že je to také mladá upírka z nějakého jiného klanu. V této době jsem se ještě nezajímal o vědění a běžné znalosti rasy.  Proto, jak si uvědomuji dnes, bych se jí a ostatních dětí měl raději vyhýbat nebo se od nich držet stranou, ale na druhou stranu vzato, jsem za to dnes vděčný, a oni si tu samou věc, že by se asi se mnou stýkat neměli, neuvědomovali v té době také.  Ta dívka se jmenovala -Asima- a  měl jsem ji mooc mooc rád. Byla to moje první láska a ještě k tomu na první pohled. Opravdu. Zamiloval jsem se do ní hned první večer co jsem ji spatřil. A jednoho krásného večera si takto hrajeme, hrajeme s dětmi na schovávanou, a já jsem schovaný právě s Asimou. Schováni jsme nedaleko silnice v takovém malém ale hustém křoví. Náhle zalechneme skřípání brzd otočíme se a vidíme, jak se na nás přívěsem řítí obrovský kamion. Bylo mokro, pršelo, a dostal nejspíše smyk. Probleskl mi hlavou můj velmi krátký život a věděl jsem, že je konec.  Chtěl jsem  Asimě aspoň říci, že mi to je líto a že to je moje chyba, že dnes zemřeme, jelikož jsem tuto skrýš vybral já, ale ona mne obejmula a držela mne tak silně, že jsem neřekl nic. Celá se klepala. Já také. Oba jsme se tiskli a klonili hlavy k zemi a doufaje, že to bude co nejrychlejší. Ale nic. NIc nepřicházelo.  Rozhodnu se pomalu otevřít oči a zvednout pohled a v tom se ozve hlas. Hrubý ale milý a dětský, věděl jsem, komu patří: "Silvi, Asimo? Jste v pořádku?" Zvedl jsem pohled a nad námi se skláněl Janator s jeanie.  Usmál jsem se a podíval se na Janatora a pak na kamion, který byl pár centimetrů od nás a byla na něm obrovská promáčklina. Nechápavě jsem se pohledem vrátil k Janatorovi a Asima, která se již také vzpamatovala se zeptala: "Co se to stalo? Od-od čeho je ten kamion ta-tak promáčklý? Tys nás zachránil?" Ja chtěl položit Janatorovi stejnou otázku. Janator byl o dva roky starší než já a Jeanie byla jeho holkou a byla o dva roky starší než on. Janator odpověděl: "Ne. To jeanie." "Ano"povzdychla si jeanie. "Ano, já. Nemohla jsem přece Vás nechat nejlepší kamarády umřít. Vsadím se, že byste to dokázali sami, kdyby jste chtěli a věděli, ale to chce čas. Dnes už jdeme domů, pojď Asimo" a natáhla k ní ruku, Asima se chytla dala mi ještě jednu pusu na rozloučenou a všichni odešli. Přemýšlel jsem, a jak jsem později zjistil, na to samé se ptala Asima janatora a jeanie cestou do jejich sídla, jak to jeanie mohla dokázat. Přece takový kamion není nic lehkého, váží několik tun, nemůže jen tak z ničeho nic ho zastavit. Přemýšlel jsem o tom dlouho, protože jsem přestal chodit ven, začaly mi totiž treningy s mým učitelem  MurderCZ, proto jsem se nemohl zeptat jich, zeptal jsem se však učitele. Řekl mi: "Pochopíš, nyní se věnuj tomu, co jsem ti zadal." Uposlechl jsem, a časem pochopil. Zjistil jsem, že je to běžná vlastnost všech upírů, ale nejen upírů, ale i vlkodlaků, jejich nadpřirozená síla. Neobvyklá síla. Obrovitááánská síla. A bylo mi vše jasné. Na Janatora s jeanie a Asimu jsem skoro zapomněl, a velmi vzorně a pilně studoval, protože mě to začalo bavit, studium obrany a všechno, co souviselo s touto zázračnou zváštní nadpřirozenou silou, se kterou jsem disponoval také.